O našich pořadech bych mohla říci, že v nich mluvíme prakticky o všem, co se týká našeho života: O proměnách světa, lidských osudů, o zákrutách života, podařeném i nepodařeném hledání hodnot, o penězích, starostech, maličkostech i velkých věcech, o zdraví, o mysli, o politice. O jednom tématu však prakticky nemluvíme, a to nejen my, ale celá západní společnost: O smrti. Smrt, a možná ještě více umírání, nepatří na Západě mezi atraktivní témata, a toto mlčení považujeme za normální, přirozené, až zdravé.
Ale je tomu tak skutečně? Stačí se podívat do jiných kultur a najdeme zcela jiný přístup. A nemusíme k jiným kulturám, stačí nahlédnout do té naší – jen trochu zpět v čase, tedy vydat se „kupředu do minulosti“ – a najdeme zřetelně odlišný vztah ke smrti, umírání, obřadům, ale také ke svým předkům. Skutečně si ulevíme, když se celý život budeme ke smrti otáčet zády? Nebo nám paradoxně a překvapivě může rozjímání o smrti prozářit život, a udělat ho hezčím a smysluplnějším?
Dokumentarista a spisovatel Viliam Poltikovič o životě, spiritualitě, i o tom, proč západní civilizaci často není dobře po těle ani po duši.
1. časť rozhovoru:
Prepis 1. časti rozhovoru TU.
Někdy to vypadá, že se svět kolem nás drolí, rozpadá, že žijeme ve stále menších bublinách a bublinkách, které spolu soupeří natolik, až se cítíme sami, slabí a vystrašení, navzdory tomu, že nás obklopuje dostatek a komfort. Spisovatel a dokumentarista Viliam Poltikovič k tomu v předchozí části našeho rozhovoru řekl: „Jeden z negativních rysů současné situace je, že se nás snaží rozdělit až opravdu na individuality. A čím více jsme rozděleni, tak samozřejmě tím více ztrácíme svou sílu, a jsme snáze manipulovatelní.“
Jeho recept na tuto krizi vychází z přístupu přírodních národů, které vnímají sebe sama jako součást všeho živého i neživého kolem, a z tohoto sepětí čerpají sílu i štěstí. A náš host vysvětluje: „Když se začneme vracet k vědomí této jednoty, propojenosti, tak se nám vrací síla, takže se stáváme pevnějšími, a začne se v nás rozvíjet sebedůvěra. Nejsme tady jenom proto, abychom trpěli, ale každý z nás je bytost, která může přispět do celkové mozaiky svou osobností, něčím dobrým, a ne z ní jenom něco těžit.“
Velmi často se v různých podobách můžeme dočíst, dozvědět: „Člověk je takový, čím naplní svoji mysl.“
Myslíš, že cestou je také to, abychom přemýšleli nad soucítěním s ostatními lidmi, a vědomím, že jsme součást společnosti s ostatními lidmi, ale také abychom začali přemýšlet úplně jinak nad přírodou? Uvědomovat si, že jsem součástí všeho živého, stromů, rostlin, i neživého – jak tomu říkáme – kamenů, skal a hor. Může nám to pomoct v naladění se na určitou úctu, pokoru a na jistotu, že nejsem sám?
2. časť rozhovoru:
Prepis 2. časti rozhovoru TU.
„Moderní vývoj technický, vědecký a všelijaký nás stále víc odřezával od přirozených věcí života, a myslím, že to je i záměrná manipulace,“ prohlásil v předchozí části našeho rozhovoru spisovatel a dokumentarista Viliam Poltikovič s tím, že se pak snáze ztotožňujeme s nejrůznějšími názory, modely a představami společnosti. Je dobré si všímat toho, že děti nic takového nemají, a proto je otázkou, čím a jak se necháváme spoutat a ovlivňovat natolik – že už se nedokážeme podívat na věci jinak, z jiného úhlu, osobitě. A přitom by asi nikdo neodmítl možnost osvobodit svou mysl, poznat pravdu, a nahlížet na svět a události v pravém světle, vidět je takové, jaké prostě jsou. Na to, jakým způsobem toho můžeme dosáhnout, a zda to ještě zvládneme, se budu ptát našeho hosta i dnes.
3. časť rozhovoru:
Prepis 3. časti rozhovoru TU.
Viliam Poltikovič (* 28. února 1958 Znojmo) je dokumentarista a spisovatel, autor více než 120 dokumentárních snímků. Vystudoval Katedru dokumentární tvorby. Do roku 1989 pracoval jako skladník. Kontinuálně tvoří filmové dokumenty převážně s duchovní a cestovatelskou tematikou.
Zdroj: radiouniversum.cz (1), (2), (3) / InfoVojna
