Střední Evropa - realita, naděje nebo jen sen?

Děkuji vám za pozvání a za možnost opět ve Vídni promluvit. Na loňské fórum si pamatuji velmi dobře. Bylo to důležité a zajímavé setkání. Skutečnost, že jsem i tentokrát přijal Vaše pozvání na Středoevropské fórum, svědčí o tom – věřím – že něco jako Střední Evropa pro mne existuje. Nicméně, název mého dnešního projevu: „Střední Evropa – realita, naděje nebo jen sen?“ ukazuje, že mám určité pochybnosti.

V loňském roce jsem se zde zabýval tématem masové migrace. Miliony migrantů jsou tragickou realitou, kterou lze vidět, kterou lze vyčíslit a která má viditelné a prokazatelné důsledky. Masovou migraci popřít nelze, i když její negativní efekty někteří přesto popírají. Střední Evropa je však něco jiného. Střední Evropa není hmatatelná, střední Evropy se nelze dotknout, střední Evropa je víceméně jen pocit. Tato entita je – jak říkají matematici – fuzzy.  

Přesto mám pocit, že Střední Evropa existuje. Zda je tento pocit dostatečným důvodem pro budování „spojovacích struktur“, jak se píše v pozvánce na dnešní setkání, nevím. Nejsem si tím jistý. Měli bychom velmi pečlivě rozlišovat mezi realitou a přáním, plány a sny. Zejména k tomu bych zde dnes rád uvedl několik poznámek.

Hned na začátku je třeba říci, že tyto „spojovací struktury“ dnes jako „hardware“, jako instituce, neexistují. Vše je ve světě pocitů a myšlenek. Jedinou existující institucí na území střední Evropy, která tyto struktury má, je Visegrádská skupina. Ta skutečně existuje. Mnohokrát jsem se zúčastnil jejích akcí. Toto uskupení čtyř bývalých komunistických středoevropských států však rozhodně nereprezentuje střední Evropu jako celek.

Visegrádská skupina vznikla po pádu komunismu, kdy se tyto země cítily ztraceny mezi Západem a Východem, mezi Německem a Ruskem (a navíc s pocitem, že jsou příliš malé a bezvýznamné). Původně šlo o pokus vytvořit Středoevropskou zónu volného obchodu. Proto jsme založili seskupení CEFTA.

Nezbytnost zesílení hospodářské spolupráce ve střední Evropě jsme považovali za naprosto zásadní. O své bývalé trhy na Východě jsme přišli prakticky ze dne na den a tehdejší protekcionismus západní Evropy, a jejich útok na náš údajný dumping, byl pro nás téměř fatální. Politické ambice některých utopicky smýšlejících politiků ze zemí Střední Evropy, kteří z ní chtěli udělat most mezi Východem a Západem, nebrali politici jako já nikdy vážně.

Rozhodně ale nejde jen o ekonomický rozměr věci. Z geografického, kulturního a historického hlediska do střední Evropy jistě patří Vídeň, ale také Drážďany, Wroclaw, Mnichov, Budapešť, Lublaň, Terst, Milán a mnoho dalších měst a regionů.

Jako předseda vlády a prezident České republiky jsem od samého počátku usiloval o to, aby se do této skupiny zapojily i další středoevropské země. Bohužel nezájem ze strany politiků byl velmi zarážející – jak zevnitř, tak zvenku. Téměř se mi to podařilo se Slovinskem, ale po smrti prezidenta Drnovšeka vše velmi rychle skončilo.

Každý subjekt, který chce fungovat jako subjekt, jako subjekt s chováním, potřebuje společné zájmy. Můžeme je ve střední Evropě najít? Má střední Evropa společné zájmy? Nechtěl bych permanentně hrát pesimistickou roli, ale obávám se, že v dnešní evropské realitě žádné společné středoevropské zájmy neexistují. Nikdy nebyly explicitně formulovány. EU by nám to stejně nedovolila. Zkusili jsme to v roce 2015, kdy země Visegrádské skupiny poprvé nahlas vyjádřily svůj postoj k masové migraci. Odpor institucí EU byl enormní.

Je zřejmé, že bez existence společných zájmů smysluplné institucionální struktury vytvořit nelze. Jak jsem řekl, ohledně střední Evropy existují hlavně pocity, touhy a ambice. A existuje také určitá nostalgie spojená s minulostí. Nikdo z žijících však tuto minulost nezažil. To je další důvod, proč tato nostalgie nestačí. Historie, a pro někoho dokonce historie nežádoucí a nechtěná, pevný základ pro formování institucí nevytváří.

Přesto vidím východisko. Dovolím si tvrdit, že entita může vzniknout i prostřednictvím společných hrozeb! Máme dnes ve střední Evropě společnou hrozbu, nebo snad hrozby, které by nás mohly sblížit? Předpokladem kladné odpovědi je pečlivé rozlišování mezi falešnými (pouze domnělými) a skutečnými (tj. autentickými) hrozbami. Falešné hrozby, které lidé nepociťují a které jim pouze vnucují politici a média, nepomohou. Nemohou tuto úlohu plnit. 

Jak to vypadá ve skutečnosti? Ve všech středoevropských zemích se dnes hodně mluví o hrozbě, kterou mnozí označují za velmi akutní a autentickou. Je to údajná hrozba, která přichází z Východu, od Putina, od „ruského medvěda“.

Na rozdíl od české vlády a masmédií mi tato hrozba nepřipadá vážná. Jsem pevně přesvědčen, že Putin nemá ambice zaútočit na střední Evropu. Má dost jiných starostí, válku na Ukrajině a vnitropolitické obtíže. Tato falešná hrozba nás proto sjednotit nemůže. Potřebujeme hrozbu skutečnou.

Takovou hrozbu já vidím. Vidím hrozbu, která vychází z dnešní ideologie progresivismu a globalismu a s ní spojeného útoku na národní stát. Považuji jí za vysoce aktuální, a navíc za každým dnem aktuálnější. Malé středoevropské státy, a pokud to bude možné tak společně, by měly toto téma vzít vážně, a prostřednictvím něho hledat, zformulovat a hájit své autentické zájmy. To může přinést potřebné argumenty.

Progresivismus a globalismus přichází ze Západu, nikoli od Putina, ale ani z Jihu či Východu. Tyto ismy, tyto ideologie, jsou „Made in Western Europe and America“. Jsou tak nebezpečné, že nás, tedy střední Evropu a Evropu, mohou zničit.[1] Boj proti nim vyžaduje radikální změnu našeho myšlení a především návrat ke starému středoevropskému způsobu myšlení a pohledu na svět.

K tomu nepotřebujeme středoevropské instituce. Potřebujeme zdravý rozum. Potřebujeme rozumné politiky.  Potřebujeme politiku, nejen pouliční protesty a demonstrace. V roce 2022 jsem na mezinárodním fóru v polské Karpaczi na téma střední Evropy řekl následující větu: „Naše spolupráce by měla zůstat na ad hoc bázi“. Měli bychom však o tuto spolupráci aktivně a politicky usilovat. K tomu by však byla nutná skutečná revoluce.

Václav Klaus, Forum Mitteleuropa, Liberální klub, Vídeň, 12. září 2024, přeloženo z němčiny.