Německo již brzy pozná jméno nového kancléře, který nahradí dosluhujícího Olafa Scholze. Jaké jsou předvolební trendy, jakou roli hraje krajní pravice a jakým směrem se budou vyvíjet vztahy mezi Evropou a USA? O těchto tématech pro EuroZprávy.cz hovořila politoložka Radoslava Brhlíková z Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře.
Jak se budou formovat vztahy mezi Evropou a USA? Můžou se na nich podepsat cla avizované americkým prezidentem Donaldem Trumpem?
Vztahy mezi USA a Evropou se budou vyvíjet ve smyslu Trumpových hesel – „America First“ a „Make America Great Again“. To znamená, že Trumpovy USA si budou tvrdě prosazovat zejména své ekonomické, ale i zahraničněpolitické zájmy – vzhledem k problémům, které americká ekonomika má a jak je zadlužená – bez ohledu na spojence. Do toho spadají i ta avizovaná cla nebo požadavky na území Grónska. Někteří komentátoři v tom vidí i snahu o eliminaci euro-transatlantické spolupráce a výlučnou orientaci na severoatlantickou – a já bych řekla arktickou – spolupráci ve smyslu USA – Kanada, k čemuž USA potřebují Grónsko jako základnu pro vstup do arktické oblasti. Evropu k tomu nepotřebují.
Evropa, a s ní zejména EU – a platí to i pro evropskou část NATO – jsou z Trumpova pohledu jenom přítěží. On se dokáže dohodnout na bilaterální úrovni efektivněji a rychleji s kým chce, a nejlépe s někým stejně silným jako on. USA již nejsou ochotny brát ohled na zájmy Evropanů ani v oblasti bezpečnosti. USA v podstatě článek 5 (Severoatlantické smlouvy, pozn. red.) nepotřebují a nikdy nepotřebovaly.
USA se prostřednictvím Vanceova projevu rozešly s Evropou i hodnotově, neboť za bezprostřední hrozbu demokracie a USA označil nikoli Rusko či Čínu, ale přístup EU ke společným hodnotám, od nichž se – zejména od hodnoty svobody projevu – Evropa podle Vancea vzdaluje mílovými kroky. A to od kriminalizace svobody projevu až po neuznání a rušení výsledků demokratických voleb pod záminkou virtuálního zasahování do nich třetí stranou.
Vance doslova řekl, že pokud se evropská demokracie nedokáže vyrovnat s reklamou za pár tisíc a raději kvůli ní zruší výsledky voleb, pak s takovou demokracií něco není v pořádku. Evropským elitám také připomněl, že se svým voličům až příliš vzdálily a nenaslouchají jim. Ve své bublině si arogantně myslí, že voliči jsou děti, kterým mohou vnutit svůj názor, a voliči budou poslušně plnit, co od nich chtějí. Koneckonců, v podobné situaci byli i Trump a Vance, a tedy Vanceův projev čerpal z vlastní zkušenosti a také zaťal do živého.
A pokud jde o vztah mezi USA a Evropou, dokud se v Evropě nevymění současné elity za politiky, kteří upřednostňují skutečný zájem Evropy a nenechají si diktovat, s kým mohou a s kým nemohou udržovat vztahy – například Evropané se nechali manipulovat Ukrajinou a jejím prezidentem – tak se tento vztah nezmění. Pokud Evropa nebo jednotlivé evropské státy nezačnou sledovat vlastní zájmy, respektive zájmy svých občanů, vztah s USA bude nadále založen na nerespektování, pohrdání a necenění si partnera – a to z obou stran. USA v něm však budou mít navrch a Evropa bude tahat za kratší konec.
Kritický projev amerického viceprezidenta J. D. Vanceho na Mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolal bouřlivé reakce. Do pozornosti se dostala i skutečnost, že americký viceprezident neabsolvoval setkání s kancléřem Olafem Scholzem, nýbrž s představitelkou AfD Alice Weidelovou. Jaký signál tím vyslal?
To, že se Vance nesetkal se Scholzem, je skutečně obrovský signál. Úřadující viceprezident USA se dosud nesetkal s úřadujícím německým kancléřem. Jde o jasně nediplomatický krok, který je projevem nerespektu a pohrdání vůči partnerovi. Vance tím dal najevo, že odcházející kancléř je politikem, se kterým se už nepočítá, a že jeho strana pravděpodobně v nadcházejících volbách nezíská výsledky, jaké dosahovala v minulosti či jaké by si představovala. Naznačil tak, že Scholz pravděpodobně nebude součástí budoucí vlády či koalice – a že tedy ani nemají o čem jednat.
Naopak, s představitelkou AfD Alice Weidelovou má Vance mnoho společného – podobné názory na migraci, svobodu projevu, kulturně-etnické otázky či postavení rodiny ve společnosti. Oba odmítají politickou korektnost, kriminalizaci opozičních názorů, pokusy o uvěznění členů strany či dokonce snahy o zákaz jejího působení. AfD v Německu čelí ze strany státních orgánů obdobnému tlaku, jakému čelil Trump a jeho tým v USA.
AfD se podle průzkumů umísťuje na druhém místě, no dosavadní parlamentní volby v Německu se vždy nesli v znamení souboje o prvenství mezi CDU/CSU a SPD. Může se AfD etablovat na německé politické scéně jako „rozbíječ“ dlouholeté dominance těchto dvou stran?
Doposud zveřejněné průzkumy, odhady i dosavadní výsledky krajských voleb tomu nasvědčují. A skutečně se to může stát. Ano, AfD se může na německé politické scéně etablovat jako druhá nejsilnější politická síla, schopná buď vstoupit do koalice, nebo se stát silnou a konstruktivní opozicí. Příkladem může být Rakousko, kde se podobný úspěch podařil Svobodné straně Rakouska, která je dnes pověřena sestavení vlády. Zda se to skutečně stane, budeme vědět už v pondělí nebo v úterý příštího týdne. Socialisté oslabují právě proto, že přestali naslouchat svým voličům – jak to Evropě připomněl J. D. Vance.
V posledních letech sledujeme nárůst krajní pravice v Evropě – například PVV v Holandsku či FPÖ v Rakousku. Jaké faktory přispívají k jejímu nárůstu? Můžeme očekávat pokračovaní tohoto trendu?
V první řadě bychom si měli vyjasnit, co vlastně krajní pravice znamená. Co si pod tímto pojmem představuje většina běžných čtenářů médií? Jak jej vnímají obyčejní občané? Jaké jsou její charakteristiky a zda vůbec to, co touto nálepkou označujeme, skutečně patří do této kategorie. Dokonce ani neexistuje jednotná definice pojmu extremismus, který se s krajní pravicí často spojuje. V této oblasti panuje značný pojmový chaos.
Obecně bychom si pod pojmem krajní pravice nebo extrémní pravice měli představit politickou stranu, hnutí či ideologii spjatou s fašismem a rasismem, která prosazuje antidemokratické tendence, autoritativní stát se silným vůdcem v čele, etnickou homogenitu národa a nadřazenost kolektivu nad jednotlivcem. Zároveň odmítá princip rovnosti, plurality a parlamentarismu. Pro prosazení svých zájmů a změnu celkového uspořádání společnosti se neváhá uchýlit k organizovanému násilí vůči občanům. Tyto činy bývají často kryté zákonem.
To, co bývá v médiích označováno jako krajní pravice, jsou však v Evropě většinou národně orientované politické strany, které se hlásí k ochraně kulturní identity většinového národa, kritizují liberální přistěhovaleckou politiku a vyjadřují výhrady vůči cizincům, zejména nebělošského původu. Požadují silný stát a odmítají hlubší evropskou integraci, přičemž prosazují model Evropy jako volného svazku suverénních národních států. Mezi jejich nejvýraznější představitele patří francouzské Národní sdružení a ve východní Evropě maďarský Fidesz.
Říká se, že v Evropě sledujeme jejich nárůst, ale volební výsledky až donedávna naznačovaly, že tento trend byl s větší pravděpodobností nadhodnocen, protože se to nestalo obecným trendem napříč Evropou a zatím se těmto stranám nepodařilo ovládnout národní parlamenty a vlády napříč evropskými státy. Spíše se v tomto případě jedná o strašení jako jeden z nástrojů předvolebního boje, kdy se etablované strany pokoušejí tímhle způsobem vyřadit soupeře z boje o křesla v parlamentu.
V Evropě skutečně roste nespokojenost voličů s politikou etablovaných stran a elit, které – jak upozornil J. D. Vance ve svém projevu – ztratily kontakt s občany, přestaly jim naslouchat a shora jim vnucovaly opatření jako Green Deal nebo masovou migraci ze zemí kulturně nekompatibilních s hostitelskými státy. Svými rozhodnutími ohrozily životní styl občanů, přispěly k poklesu životní úrovně, v mnoha případech i k růstu nezaměstnanosti. Nedokázaly adekvátně reagovat na pandemii a zároveň zajistit ochranu základních lidských práv, která byla potlačena pod záminkou boje proti jakýmsi dezinformacím a konspiračním teoriím. To vedlo k polarizaci společnosti a vyvolalo pocit nejistoty z budoucnosti, což může dále posílit tento trend.
Začátkem měsíce vypukly protesty namířené proti spolupráci CDU/CSU a AfD při hlasovaní o zpřísnění migrační politiky. Možný budoucí kancléř Friedrich Merz se v otázce migrace profiluje odlišné než svého času Angela Merkelová. Pokud by se lídr křesťanských demokratů stal novým kancléřem, můžeme očekávat zásadní odklon od politiky Merkelové?
Určitě. Odklon tu nastane určitě. Merkelová byla kancléřka v jiných časech. Dnes, kdy jsme svědky rozpadu základní evropské bezpečnostní architektury a nastolování nového multipolárního mezinárodního systému, stejně jako ústupu prestiže Evropské unie ve světě, se samotné Německo ocitlo v ekonomické a energetické krizi. Ukazuje se, že politika „Wir schaffen das“ (v překladu „Zvládneme to“, pozn. red.) neuspěla a že se musí vyrovnat s neuvěřitelnou hanbou, protože jim přímo před očima došlo k teroristickému činu, který poškodil Nordstream – důležitý zdroj plynu pro německé hospodářství, nevyhnutelně to musí znamenat i zásadní odklon od politiky zavedené Merkelovou. Pouhé úvahy o znovuzapojení odstavených jaderných elektráren a ústupu od Green Dealu naznačují, že v německé politice dojde k obratu. Pokud by se tak nestalo, AfD se může v budoucnosti stát rozhodující politickou silou v Německu.
Zdroj: eurozpravy.cz
