U mladých lidí dochází k velkému nárůstu psychologických potíží, deprese, úzkostných poruch, osobnostních potíží. Mladá populace již není šťastná. Čím je to dáno? Jakou roli v tom hrají digitální technologie a internet? Jak to řešit?
Těmito tématy se ve svém hodnotném příspěvku na semináři v Poslanecké sněmovně zabýval supervizor a školitel psychologů Marek Macák z Institutu klinické psychologie na ETS Praha.
Seminář s názvem Prevence a řešení ohrožení mladých proběhl 15. října pod záštitou poslankyně Evy Decroix (ODS) můžete zhlédnout ZDE.
Mladí už nejsou šťastní
U mladých dospělých dnes podle Macáka psychologové začínají vidět negativní posuny v duševním zdraví, které zřetelně souvisejí s přítomností sociálních sítí a digitálních obrazovek v posledních 10 – 15 letech.
„Kdyby děti strávily jednu hodinu denně na obrazovkách, tak od šestého do osmnáctého roku to vyjde zhruba na čtyři školní roky. A víme, že to není jedna hodina denně,“ podotkl psychologický školitel.
Poprvé od doby sledování míry štěstí v západní populaci se podle mezinárodních dat ukazuje, že mladá populace není šťastná, uvedl dále a dodal, že by se to dalo srovnat s krizí středního věku, která ovšem přichází na konci puberty a začátku dospělosti.
Pomoc přitom není úplně na snadě, protože čekací doba na dětského psychiatra je v Česku momentálně někdy i půl roku. Trápí to i samotné psychology, kteří se Macákovi svěřují, že nestíhají ani běžná vývojová vyšetření.
Chybí reálné životní interakce
Aby se dítě zdravě vyvíjelo, musí se naučit, jak má fungovat ve vztazích s druhými, budovat blízkost, musí vidět a slyšet jejich odezvu, musí se také naučit zvládat frustraci a adaptivně používat sebevymezení a agresi. Vývoj těchto oblastí však podle Macáka velmi trpí v případě, že dítě a dospívající mají omezené zkušenosti s reálným fungováním života.
Míní, že pakliže tráví děti a dospívající velké množství času u obrazovek svých zařízení, nestihnou si tyto základy osobnosti potřebné k efektivní komunikaci osvojit, nebudou schopny pochopit ani popsat to, co prožívají, co se v nich odehrává a rovněž nedokáží autoregulovat své emoce. Zkrátka jim chybí živý kontakt s lidmi kolem sebe a živé zkušenosti včetně zpětné vazby od druhých. „Když už je dítě na základní škole a potom postupně čelí různým vývojovým krizím, tak už je pozdě,“ myslí si psychologický školitel.
Další daní, kterou mají děti platit za nadměrný čas strávený za obrazovkami, je úbytek sociálních dovedností.
„Kultivovat se, vnímat vzájemnost, schopnosti regulovat emoce, schopnosti pohotově reagovat, vědět, jakým způsobem prožívat a chovat se v různých sociálních situacích, to je něco, co se člověk online nenaučí,“ poznamenal Macák.
Úzkosti z komunikace online
Propojení lidí přes sociální sítě je podle něj nejkonstruktivnější a nejpřínosnější tehdy, když se daní jedinci znají z osobního života. Pak slouží tyto nástroje jako doplněk běžného života, ne jeho náhrada. V tom je podle něj velký rozdíl mezi dnešními dospělými a dospívajícími. Pro mladé „je mnohokrát to, co se děje online, až moc reálné, a přitom jsou to častokrát naprosto virtuální kontakty“.
Řada mladých lidí dnes podle psychologa už ani nechce komunikovat přes video nebo si volat, ale raději si píšou, aby nemuseli mít živou výměnu, u níž se necítí pohodlně. „Nárůst potíží v sociálních dovednostech je enormní,“ poznamenal před publikem.
S tím souvisí i úzkost, kterou děti a mladí lidé zažívají, když nemají dostatečnou odezvu v podobě komentářů nebo lajků na své posty na sociálních sítích. Macák objasnil, že abychom se cítili s druhými bezpečně, neměli přehnané úzkosti a uměli adekvátně reagovat, potřebujeme se adaptovat na relativně malou sociální skupinu. Nejprve je to rodina, později škola a další menší skupiny. S příchodem internetu však máme snadno po ruce celý svět, což je pro spoustu dětí velmi stimulující, ale také zahlcující a přináší to úzkost.
Online prostor zpravidla všechno amplifikuje a obraz toho, jak svět vypadá na internetu, je jiný než naživo a bývá extrémnější. To skýtá příležitost pro celou řadu nezdravých jevů jako viktimizace, šikana, nevybíravá komunikace a různé další formy predátorství.
„Lidi si tam dovolí věci, které si naživo nedovolí. Hranice tam nefungují tak, jak v běžné interakci a pro dospívající je to realita a žijí v jiném světě než starší lidé nebo ti, kteří v tom mají nastaveny nějaké hranice,“ vyslovil se Macák s tím, že to může vést k úzkostem, vnitřní prázdnotě a dokonce myšlenkám na smrt.
Neschopnost soustředit se
Roky strávené v online prostředí, které je stavěno na neustálé vzruchy a okamžitou odměnu cvičí mozek na získání rychlých výsledků, což se „velmi pravděpodobně projevuje v nárůstu potíží s pozorností“, domnívá se klinický psycholog.
Princip okamžité odměny se podle něj odráží i ve faktu, že mladí lidé jsou netrpěliví, nedokáží překonávat překážky, něco snést anebo jen vydržet u nějaké činnosti.
„I mladí lidé na začátku vysokoškolského studia nejsou schopni dočíst článek, který má deset stran. Prostě trvá jim to hrozně dlouho, jsou z toho unavení, klade jim to velký odpor,“ popsal reálnou zkušenost z praxe Macák.
Není to dle něj způsobeno slabou vůlí, ale spíše nastavením mozku, který se nenaučil vnímat frustraci jako běžnou součást života a tento mozek nemá dostupné okruhy, které by mu umožňovaly věnovat něčemu soustavnou pozornost.
S kolegy v klinické psychologii má Macák někdy dojem, že dnešní mladí lidé jsou vývojově opoždění o 5-10 let. „Říkají mi lidé z dětských psychiatrií, že pacienti, kterým je 18, 19, tak z hlediska psychosociálního vývoje vypadají podobně, jak předtím 12letí. A 25letí vypadají, jako předtím lidé před 18 rokem,“ svěřil se expert.
Zákaz mobilů na školách a digitální detox
Jak tedy řešit množství času strávené online? Podle klinických psychologů, s nimiž Macák pracuje, převažuje názor, že obrazovky by se měly dětem na školách zakázat. Podobné zákazy zvažuje teď hodně zemí v Evropě, uvedl a dodal, že někde odborníci doporučují nepoužívat smart phone vůbec až do 11 let.
Macák se zákazy na školách souzní. Přestože děti se přirozeně musí učit moderní technologie používat, je také třeba, aby uměly ovládat i samy sebe a věděly, že existují určené časy, kdy na přístroj nesmí sáhnout. Takovou zkušenost děti časem i docení, myslí si, protože dnes už již mnoho adolescentů nemá zkušenost, že by trávilo čas aktivitami a fungovalo s druhými úplně bez mobilu a sociální sítě.
Poukázal také na to, že často jsou u zákazů mobilů na školách problémem více rodiče než jejich potomci. Neschopnost mít své dítě pod neustálou kontrolou v nich vzbuzuje úzkost, proto je dobré nejdříve s rodiči vyvolat debatu, kde se jim všechny argumenty podrobně vysvětlí.
V rámci terapie proto doporučuje mladým lidem vyřadit na 1-2 měsíce sociální sítě, aby si prožili, co to s nimi udělá. „A mnohdy se začali dávat do pořádku poměrně rychle,“ vyprávěl na semináři Macák. Ve školním kolektivu je podle něj vždy někdo, kdo si sám podobný detox předepíše, protože si uvědomí, že buď dobře nespí nebo mají špatnou náladu. „Jeden můj student má omezení tři minuty na Whatsapp denně s tím, že když vidí ty dopady, tak jim to za to stojí,“ sdílel psycholog.
Kultivace života mimo digitální prostor
Digitální svět kolem nás existuje a nemá smysl se mu vyhýbat. Je však třeba brát v potaz, do jaké míry to činíme a nezapomínat na to, že život musíme prožívat naživo a tento reálný život jasně oddělovat od online prostoru.
O rizicích a nebezpečích digitálního světa a duševním zdraví je podle Macáka dobré společně diskutovat ve školách, v kroužcích a spolcích, zkrátka všude, kde se děti scházejí. Možná zjistí, že někdo jiný řeší podobný problém jako oni anebo si vyslechnou, jak se s ním vypořádali druzí.
Dovednosti, jak spravovat čas na síti, jak řešit duševní potíže, by měly podle něj být součástí přípravy mladých lidí na život, protože i s ohledem na složení populace nelze doufat, že kapacity dětských psychologů budou do budoucna postačovat.
K usměrnění nezdravého trávení času v online prostoru je podle něj nutné kombinovat omezení času s obrazovkami se smysluplnými aktivitami. Děti a mladiství musí mít jinou offline činnost, která je bude dostatečně stimulovat a přinese potřebné zážitky. Rodiče by na své straně neměli používat čas na obrazovce jako formu odměny či trestu, ale neměli by se bát stanovit svým potomkům pevné hranice a limity pro používání digitální technologie. Koneckonců ve virtuálním světě je dítě zcela bez kontroly, a přitom tam může trávit většinu svého volného času.
Zdroj: epochtimes.cz
